Kalibrnda a pytel bubáků
Kali je fenka louisianského leopardího psa. Na svět přišla v čokoládové verzi s bílou náprsenkou a plným pytlem bubáků. Někteří bubáci byli zřejmí od prvního dne, kdy se k nám nastěhovala (třeba před auty prchala ze zahrady domů vytrvale a zběsile dobré tři měsíce, a to silnice je vzdušnou čarou asi 50 m od domu a je to nepříliš frekventovaná okreska). Ostatní bubáci se jen nenápadně klubali. Hned po doočkování jsem ji začala brát s sebou do práce, to jí nebyly ani tři měsíce. Poprvé si vyšlapovala docela spokojeně, podruhé se jí moc nechtělo a po třetí už ani nechtěla vystoupit z auta. Podotýkám, že se jí v práci nic nestalo a jako malé děcko ani k žádnému pracovnímu výkonu nucena nebyla. Podobný scénář měly pokusy o socializaci ve Stromovce: poprvé jakžtakž, podruhé s nechutí a potřetí už opravdu zoufalá. Bylo zřejmé, že se štěňátkem se u nás zabydlel i problém. Rostl stejně rychle jako Kalibrnda. Pravidelné cvičení ve Škole psích sportů sice bubáky neodehnalo, ale začalo se ukazovat, že když je Kali v "pracovním modu", funguje o něco lépe. A tak jsme začaly s mantrailingem. Kali byla nadšená: pravidla pochopila okamžitě a na každou novou pachovku se vrhala s obrovským nasazením. Nevýhodou mantrailingu v té době byl malý počet tréninků, a jejich nepravidelnost. A do toho někdo na facebooku lajknul odkaz na SAR-DOG. Nevěděla jsem, co je SAR, ale fakt, že si výcvikáři kladou za cíl cvičit nejen psy, ale vzdělávat i psovody, navíc jeden z nich vlastní leoparda a mohl by tudíž mít pochopení, rozhodl.
11.12.2014 jsme se poprvé sešli s výcvikářkou Zuzkou, ještě na cvičáku v Komořanech: s Kali jsme se předvedly v tom nejlepším. Kalibrnda lítala skoro hodinu v uctivé vzdálenosti, v hubě hračku z provázků s bambulemi, kterými s mydlila do hlavy, aby demonstrovala, že jí to rozhodně neublíží. A já jsem s tím nedokázala vůbec nic dělat. Občas jsem jen pípla, že má chvíle, kdy hezky cvičí. Do Komořan jsme s Kali přijely ještě dvakrát, scénář byl obdobný, ale protože Kali byla trochu zvyklá na klikr, začaly jsme klikat a nakonec se k ní Zuzka mohla přiblížit.
Výcvik se zintenzivnil, když se SAR-DOG usadil v Litni. Začala jsem tam s Kali jezdit pravidelně, postupně jsme naklikali nejen Zuzku, ale i druhého výcvikáře Martina, kolo, děti ... nakonec Zuzka naklikala i mne a tak jsem souhlasila se záchranářským výcvikem. Někdy o letošních Velikonocích nám to začalo. Střídáme sutiny, plochy, výcvik poslušnosti a často se stane, že jsme v Litni víc než doma. Cvičíme totiž zejména tam, protože potřebujeme dohled; s psovodem mého kalibru není totiž výcvik poslušnosti žádná procházka růžovou zahradou a na výcvikáře klade vysoké nároky. Zpočátku jim připadalo zvláštní, že si nepamatuji to, co mi přeci říkali včera, pochopili, že nikdy nezvládnu práci se dvěma balonky, vodítkem a pamlsky naráz, smířili se s tím, že když už se mi psa podaří trochu rozpumprlíkovat, že to nevyužiji k chůzi u nohy s větším drivem, protože se mi v tu chvíli vysype všechno, co mám v rukou. Možná to byly právě ohledy na mne, které vedly k rozmístění překážek pro výcvik na relativně malém prostoru na zahradě: správně odhadli, že delší přesuny mezi jednotlivými překážkami by výcvik neúnosně protahovaly. Naučila jsem se po vzoru baletek cvičit před zrcadlem (no, dobrá, moc podobnosti v tom není), abych viděla, co dělám s rukama, s rameny, s břichem, kde je ten pes a kam kouká. Na fotbalovém hřišti cvičíme chůzi u nohy výhradně po lajnách - jinak mě nikdo v rovném směru neudrží. Nejcennější devízou výcvikářů ze SAR-DOG je individuální přístup. Usilovně se snaží každému přijít na kobylku, zjistit, co mu bude vyhovovat, jak mu pomoci, naordinovat mu výcvik tak, aby využil jeho předností, překonal případné slabosti. A tak pod jejich vedením Kalibrnda postupně překonává své strachy a po maličkých krůčcích si sune do stavu, ve kterém pro ni bude život snesitelnější. Výcvik v sutině i v lese je pro ni velkou odměnou, tak velkou, že ho odmítá ukončit a díky tomu nás za pár měsíců naučila 101 triků, jak dostat Kalicha do auta. Pokroky, které pomalu ale viditelně dělá, mě přiměly záchranařinu akceptovat: dlouho se mi nechtělo přistoupit na to, že budu volný čas trávit v ruinách.
A teď už mi připadá naprosto normální, že se s obratností přišlápnutého chrobáka soukám do schovky ve skružích, lezu po hromadách rozbitých cihel nebo se nechám pohřbít pod paletami. Důležité přeci je, jestli ta holka dobře štěká! Od května se ke Kali přidala má druhá fenka, pětiletá RR. I ona pro vyhledávání osob zahořela. Jí jde ale především o ty krabičky, zatímco Kali by nejspíš hledala, i kdyby krabičky nebyly. Ona má totiž poslání! A i když je zřejmé, že ve skutečnosti nejspíš nikdy nikoho nezachrání, možná přes tu záchranařinu zachrání sama sebe. Postupem času přistupuje k lidem sice opatrně a obezřetně, ale už se před nimi nedává na bezhlavý úprk, vyštěkává známé i neznámé figuranty, muže i ženy. Přestože je záchranařinou velmi zaujatá, existuje stále ještě spousta rušivých vlivů, které ji dokáží vyvést z míry, ale zkušenosti výcvikářů jí zatím vždy pomohly vrátit se k práci. Podle všeho je na dobré cestě.